Stejné chyby, stejné známky

Teda ne úplně stejné chyby, ale stejné známky rozhodně ano. Nechte mě to vysvětlit.

Dne 26. února jsme se totiž s Janem Maršálkem ze septimy zúčastnili okresního kola němčinářské konverzační soutěže, která jako vždy probíhala, již od rána, v DDM. Do sluchátek jsme pustili Steiny (samozřejmě za účelem probudit v sobě své němčinářské schopnosti) a šlo se na věc.

Společně s námi dvěma se totiž o obsazení poslední příčky ucházelo ještě dalších 15 soutěžících. Přítomnost zkušených němčinářů nás ale nezaskočila a my si s ledovým klidem milovníků jazyka českého vylosovali čísla, která udávala pořadí, ve kterém se chodilo konverzovat s porotou (to, že jsem šel na řadu poslední, bylo čistě symbolické a na závěrečné pořadí to nemělo vliv).

Musím uznat, že mluvit plynně německy před porotou nebylo ganz einfach. Celkem přirozeně nám tak po asi 5 větách (nakonec celkem 10 minutového) rozhovoru na téma přátelství, nebo výuka cizích jazyků, došly nápady, o čem bychom ještě mohli mluvit (navíc jsme to neměli naučené z domova).

Na vyhlášení jsme šli s jistotou, že jeden z nás si jde celkem jednoznačně pro poslední flek (také s tím, že chvátáme na oběd). Vyhlašovalo se postupně. Nic, stále nic, tak snad teď! Pořád jsme nešli na řadu. A nakonec to přišlo, osud zakročil. Šesté místo je dělené. Tak akorát pro dva kamarády. A opravdu, z naší anabáze se vyklubal společný 6. Platz.

Odešli jsme s vědomím, že umět dobře německy se hodí, ale kamarádství převálcuje nakonec vše.

Václav Zikeš, 7.E