A nakonec…?

7. a 8. června 2024 jsem se účastnil celostátní recitátorské a divadelní přehlídky Dětská scéna, která se již tradičně konala ve Svitavách. Jak jsem se tam ale dostal a jaké to tam bylo? 

Společně s Tadeášem Tvarohem jsme absolvovali okresní kolo této soutěže. Jako již mnoho let se  do kavárny Horká vana sjeli nejlepší recitátoři z celých Českých Budějovic a okolí, aby předvedli své řečnické umění. Naši školu jsme reprezentovali výborně, porotce ale zřejmě více oslovil můj přednes, a tak mne vyslali do Českého Krumlova na kolo krajské  

Postup do „Kraje“ byl pro mě velkým úspěchem. Nikdy by mě však nenapadlo, že se dostanu dál, upřímně jsem ani moc nechtěl. Když jsem později uslyšel, že pojedu do Svitav, tedy na celostátní přehlídku recitátorů, polilo mě horko a myslím, že jsem se netvářil zrovna reprezentativně. S rozpaky jsem převzal diplom a spolu s ostatními soutěžícími se nechal vyfotografovat. Celou cestu domů jsem přemýšlel, kde vlastně Svitavy leží, jak se tam dostanu, či co tam na mě vlastně čeká. 

Řekl jsem si však „když už jsem se tam dostal, tak pojedu“. A tak se i stalo. V pátek 7. 6. jsem spolu s tátou opustil „bezpečný přístav“ Budějovice a vydali jsme se do východních Čech. Nechali jsme se zapsat, dostali bagetu a informaci, že jsme ubytovaní na internátě zdejší střední zdravotnické školy. Ubytovali jsme se a v poněkud „retro“ pokoji odpočívali až do večeře. Ta byla podávána ve školní jídelně. Za nafasované stravenky jsme získali něco, co měly být zřejmě špagety. Doteď netuším, jaké v nich vlastně bylo maso, proč byly plné jakýchsi zelených listů nebo proč měly délku polévkových nudlí. 

Po této poněkud excentrické večeři jsme se vydali na procházku před večerním programem. Kolem multifunkčního centra Fabrika, které sloužilo jako centrum organizace akce, jsme došli na podlouhlé liduprázdné svitavské náměstí. Jeho spodní část vypadala, že ji právě osvobodila Rudá armáda. Dokonce tady stojí pomník vojáka shlížejícího celé náměstí. Nese datum až 9. května. Místní německá většina asi nechtěla být osvobozena. Se zvláštně chutnající zmrzlinou v ruce jsme areálem nemocnice došli až ke kostelu sv. Josefa, kde jsme měli to štěstí a mohli jsme zdolat jednu z jeho věží. Výhled na Svitavy nebyl nic moc, ale vyjevené pohledy holoubat za oknem za výstup rozhodně stály.  

Pak už nastal čas na večerní program. Já se odebral spolu s ostatními recitátory 

 4. kategorie na parkoviště u kina Vesmír, kde jsme hráli různé pohybové a řečnické hry. Otec zatím tiše trpěl v diskuzním klubu pro rodiče. Poté už nastal čas jít do postele.  

Ráno po překvapivě normální snídani už mi začínal program před samotnou přehlídkou, tedy to, proč jsem do Svitav vlastně jel. Probíhalo to ve výše zmíněném kině. Různě jsme zpívali, učili se správně dýchat a vyslovovat. Následovala přehlídka před diváky. Všichni měli moc pěkné texty. Ještě aby ne, vždyť museli projít stejnou cestou jako já. Hned po skončení jsme vyrazili na oběd. Neškodné kuře s rýží bohužel doplnila čočková polévka, kterou ani já, ani můj otec nemůžeme ani cítit. Vydali jsme se rychle k domovu, protože déle jsme už ve Svitavách kvůli rodinnému programu zůstat nemohli. Ne snad, že by mi to město přirostlo k srdci. Spíše naopak. 

Závěrem bych chtěl moc poděkovat paní profesorce Šimečkové za to, že se mnou absolvovala jak okresní, tak i krajské kolo, a vybrala mi text, který mne dostal tak daleko, tedy báseň Jaký to s ním bylo od Josefa Kainara, který je mimochodem důvod toho, proč někdo neustále komolí mé jméno. Možná tento článek vyzněl až příliš kriticky, ale pokud se mi příští rok naskytne příležitost jet znovu, určitě ji využiji, protože se jedná o velkou zkušenost a také velkou čest nejen pro mne, ale i naše gymnázium.  

Michael Kajnar, 3. E