Nikdo bezpochyby nemůže nic namítat proti tomu, že hlavním cílem adaptačních kurzů je (jak již jistojistě pro ty chápavější vyplynulo z pojmenování) se zadaptovat. Mám ovšem se svou novou a veskrze fascinující třídou dojem, že v našem případě toto slovo nabylo zcela nových rozměrů, které jsou pro pořadatele „adapťáků“ povětšinou jen prchavý sen, mizící rychleji než pára nad hrncem. V čem přesně ale spočívá tajemství užití si slučovacího kurzu v takovém gigantickém měřítku, jaký jsme dokázali nasadit my během těch sladkých tří dnů?

Vcelku obyčejná otázka by dokázala vyvolat několikadenní diskuzi (větší, než jakou jsme zažili ohledně jednoho velice kontroverzního příběhu, jež nám vyprávěl jeden z instruktorů), několikastránkovou esej nebo ódu nejméně o deseti slokách (což byl mimochodem jeden z úkolů, jež jsme museli splnit pro sličného Parida a jeho družinu). Pokusím se to však se svými spolužáky lehce zkrátit.

Svou roli určitě sehrála i místní malebná krajinka kdesi v lesích Šumavy, jež nám poskytla útočiště po dobu trvání kurzu, jídelna se sympatickým panem kuchařem a i útulné pokoje, z kterých jsme utíkali, když zrovna přešla pravidelná instruktorská hlídka na večerku. Opravdové díky si nemůžeme odpustit paní Mgr. Vránové, Jendu Plackovi a Ladě Reisnerové, kteří připravili program tak pestrý, že kdekdo si při ranní rozcvičce rozvzpomněl na sladké pohodlí spacího pytle. Nesmíme opomenout ani našeho pana třídního, jenž poskytoval rady v oblasti fyziky a fandil, i když se úkol zdál sebevíc nesplnitelný.

Všechno výše uvedené přispělo k obecnému příjemnému prožití „adapťáku“, ale jak poznamenali naši instruktoři, aktivity mohou být sebevíc zajímavé a sebevíc poutavé, ale když nejsou žáci ochotní a otevření, většina toho vyjde vniveč. A to, pokud mohu soudit podle mého ne tak skromného názoru, naší třídu minulo širokým obloukem – tuším, že na tuto akci nikdo z nás nikdy nezapomene. Všichni jsme se shodli na tom, že i když jsme se tehdy znali ani ne čtyři dny, dokázali jsme mezi sebou vytvořit až obdivuhodně pevná přátelská pouta, která, doufám, vydrží a nezničí je ani nálet nepřátelských bombardérů.

Na závěr této vyčerpávající zprávy vyslovím přání, aby nám vydržel kolektiv přesně tak, jak se až s pozorností hodnou vřelostí sestavil během adaptačního kurzu, a všichni kéž zdárně dojdeme až do sladkého – nebo hořkého – konce.

Martin Sviták, 1.A