Když hodiny roků a let ukazovaly 20:18, v měsíci rozkvétajících poupat a za jarního svitu, vydali se nadšenci z dějepisného semináře na jedno z míst, kde se česká historie zapomněla smát – do pevnosti Terezín. Viděli jsme mnoho věcí, míst a vzpomínek, ať už v Malé pevnosti, která sloužila od roku 1780 jako opevnění pro vojenskou posádku s těžkým žalářem pro politicky „nepohodlné“ a později za druhé světové války i jako vězení gestapa pro politické vězně, nebo i v Hlavní pevnosti, jež je nechvalně známá pro svůj osud být židovským ghettem za nacistické okupace.

Četli jsme náhrobky s epitafy z čísel, stáli v krematoriu, jež pamatuje tisíce lidí, kteří již nemohli jít dál, a prohlíželi jsme si obrázky, hudební zápisy a básničky dospělých i dětí žijících kratší či delší čas v ghettu. Mezi všemi smutnými vyobrazeními života za ostnatým drátem a vzpomínkami na překrásné dětství jsem se nejvíce pozastavil nad básní se jménem

Zahrada, kterou napsal malý chlapec František Bass ve svých dvanácti letech:

Zahrádka malá,

plná růží, voní.

Cestička je úzká,

Chlapeček prochází se po ní.

 

Chlapeček malý, hezoučký

jak poupě rozkvétající

až poupě rozkvete

chlapeček už nebude. 

Zemřel ve 14 letech ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi po deportaci z Terezína. A co si vzít z tohoto a mnoha dalších smutných příběhů? To už je otázka, na kterou si každý může odpovědět sám. A ať už vaše odpověď bude obsahovat ustřižená poupata, morální zaostalost lidstva nebo snad i připomínky opakující se historie, pravdou zůstává, že žijeme teď a tady a jediná věc, kterou s minulostí můžeme udělat, je pamatovat si ji.

                                                                                              Jan Rolínek, 3. B