V předposledním týdnu školy se kompletní třetí ročník našeho gymnázia, až na pár nadšenců do jízdy na kole, vydal do zahraničí, a to konkrétně za našimi slovanskými přáteli ve Slovinsku a Chorvatsku.

Takže 3. A do jednoho autobusu, 3. B do druhého a 7. E pěkně podle pohlaví půl na půl. Kratší sirku si v tomto ohledu vytáhla 3. A a museli tak celou cestu snášet klučičí osazenstvo septimy. Nakonec si ale všichni cestu užili tak, jak jen si jde cestu v nepohodlném autobuse užít. Zkoukli jsme Ondru Vetchého ve dvou filmech a už jsme byli ve Slovinsku.

V kempu u města Bovec  jsme se ubytovali, někteří do stanů a někteří do apartmánů, a pustili se do všech těch dobrot, co nám maminky na cestu navařili. Druhý den nás už totiž čekala akce. Pondělí a úterý jsme postupně všichni zažili canyoning neboli zdolávání kaňonů pomocí skoků, skluzavek a slaňování a rafting na řece Soča. Extrémní sporty všechny moc bavili, jen někteří v nich byly jen extrémně špatní (král školy opět ukázal, že pádlování není jeho parketa a jeho raft byl oficiálně vyhlášen za ten docela nejneschopnější). Unaveni z mocných zážitků jsme se vykoupali na břehu Soči a vydali se do Chorvatska.

Kemp u města Umag už většina z nás dobře znala, a tak nám jeho návštěva vykouzlila příjemné Deja Vu. A začali nám dni relaxování, koupání, opalování a pojídání zmrzliny. Každý večer nám pak přinesl jiný zážitek. Viděli jsme historické město Umag, zazpívali jsme si u muzikálního představení Mamma Mia a navázali jsme nová přátelství na diskotéce u bazénu. Stesk po domově pak spolehlivě zahnal beach volejbal nebo závody na skateboardech. Pak už jsme jen spapali poslední konzervy a hurá domů za měkkou postelí, kvalitní stravou a milující rodinou.

Nutno uznat že bez pánů profesorů Baštáře, Ptáčníka a Blažka a paní profesorek Baštářové a Kubíčkové bychom nic z toho, o čem jste se dočetli, nezvládli, neb jsme jen banda čerstvých dospěláků, co teprve objevuje strasti života. Velké díky patří také pánům řidičům, kteří nás vždy bezpečně a rychle dostali z místa na místo, a pánům doktorům, kteří hlídali náš zdravotní stav ve Slovinsku.

Teď už jsme všichni doma, ale troufám si tvrdit, že vzpomínat budeme na tento výlet ještě dlouho.                                                  

                                                                                                                                             Prokop Pučejdl, 7. E