Letos proběhl 11. ročník dějepisné soutěže Lidice pro 21. Století. Tato soutěž obsahuje dvě kola: první tvoří internetový test na téma 2. světová válka (15 otázek – zaškrtáváme správnou odpověď, někdy více, nebo řadíme události podle data, kdy se staly) a literární práce (letos) na téma 1. Pohled menšin na dnešní svět. 2. Jak zastavit válku. Druhé kolo tvoří náročnější internetový test. Otázky a zadání práce se liší dle kategorií: 1.kategorie (9 – 14 let) a 2.kategorie (15 – 19 let).

Já se probojovala do druhého kola mezi prvních 21 soutěžících v mé kategorii (2.). Bohužel ne mezi hodnocené první tři pozice, ale finalistkou jsem a to je pro mne velký úspěch, jelikož se do soutěže přihlásilo 150 škol a 2148 soutěžících. A také to znamená pozvání na slavnostní vyhlášení, které se koná pokaždé na jiném místě. Letos mělo být v Památníku Lidice, ovšem kvůli počasí proběhlo v kladenském kině.

Dne 15. 6. 2016 v 5:40 ráno jsem se spolu s několika žáky ze ZŠ Dukelské, paní učitelkou Monikou Vackovou a další vyučující z této školy vydala autobusem do Prahy a poté do Kladna. V tamním kině nás přivítali organizátoři a dokonce jsme stihli i zkoušku představení mažoretek. Pak přišel na řadu záznam z minulého ročníku, na kterém jsem také nechyběla, a poté vše propuklo.

Organizátoři představili VIP hosty, jako byl například herec Josef Somr, a začalo se s předáváním cen. Nejdříve vyhlásili finalisty 1. kategorie, poté 2. kategorie a nakonec výherce a speciálně oceněné. Cen nebylo málo. Mnoho knih, notes a propiska od jednoho ze sponzorů (Seznam) a leporelo s fotkami z památníku Lidice, Ležáky a Lety. Mám pocit, že taška vážila dobrých deset kilo. V rámci cen byla i chutná bageta a pití, a samozřejmě návštěva Památníku Lidice i s průvodkyní.

Po skončení programu plného písní a tance, ale i emocí vyvolaných četnými pracemi - musím přiznat, že někdy mi běhal mráz po celém těle - jsme se vydali přistaveným autobusem do nedalekých Lidic.

Vyplatilo se počkat, protože počasí bylo odpoledne nádherné a plné slunce. Prohlídka se vydařila. Lidice byly plné květin, jelikož tu před pár dny proběhlo výroční uctění jejich památky. Jak může tak děsivé místo vypadat tak krásně… náladu nám po hrůzné historii zlepšila Růžová zahrada, která nás ohromila nejen květinami, ale i rozlohou. Nejvíce emocí jsme ovšem prožívali v lidickém muzeu, hlavně u dopisů lidických dětí jejich rodinám. Prosily o jídlo a oblečení a měly tím dát najevo, že žijí, ale to netušily, že to je jejich poslední den. Zde padlo nejvíce slz a vtípky šly na dlouhou dobu stranou. Všichni jsme se ptali, jak se něco takového mohlo stát…

Pak jsme se vydali na zpáteční cestu a kolem 23 hodin večer jsme dorazili domů.

Děkuji paní učitelce Vackové za zprostředkování cesty a celé soutěži za skvělý nápad, který mne naučil uvažovat o životě jako o privilegiu, které nemá každý.

Závěrem řeknu jediné… tato soutěž je podle mne skvělá. Proč? Protože svět se stále nepoučil a Lidice nejsou jediným místem, které trpělo za lidskou pýchu, nenávist a závist. A jak se v Památníku píše: „Ač mrtví, stále bojují, ani my bychom neměli přestat…“

Kateřina Bušková 1.B