Jmenuji se Václav Sekáč a rád bych vás seznámil se svým pobytem v zemi vycházejícího slunce. V Japonsku jsem strávil tři měsíce, během kterých jsem stačil poznat mnoho krás a potkal nespočet zajímavých lidí. Spousta lidí má pocit, že Japonsko je země, kde se lidé nemohou hnout a kde byla zastavěna veškerá příroda, ale právě oblast, kterou jsem měl to štěstí navštívit, mě naprosto vyvedla z omylu. Hned po příletu jsem totiž byl překvapen krásou japonské krajiny, zejména pak holými vrcholky hor vystupujících z přesně nalinkovaných rýžových polí. Následující dva a půl měsíce jsem strávil ve vesnici, která se jmenuje Fujishima a která je doslova obehnána takovými poli. Rodina, které jsem byl součástí, se skládala z mé hostitelské mamky a babičky. Naštěstí jsem si s oběma padl do oka a zažil jsem s nimi nespočet skvělých chvil.

Každý den jsem také navštěvoval typickou japonskou střední školu. Haguro high school je jakási oblastní střední, do které každé ráno přijíždí školními autobusy devět set studentů. Já jsem nebyl výjimkou a můj první den v této škole byl zároveň můj nejsilnější a nejdivnější zážitek v životě. Jakmile jsem se totiž objevil v hlavním vstupu do vestibulu, okamžitě jsem se stal centrem pozornosti všech. Většina studentů se na mě otáčela, mávala a někteří se dosti lekali. Zejména pak dívky z mojí třídy. První den jsem se také musel představit před celou školou v japonštině. Bylo to poslední hodinu a já chtěl z pohledu tisíce a osmi set očí utéct pryč, ale nešlo to. Naštěstí jsem to nějak zvládl a následující měsíc přežíval v duchu nikdy nekončících pohledů. Podporu jsem nalézal u Američanky a Mongola, kteří byli na výměnném pobytu spolu se mnou. Teprve až po měsíci jsem se tak nějak dokázal zařadit do třídy a různých skupinek. Důvodem, proč to nešlo dříve, byla poměrně znatelná jazyková bariéra. Japonci se sice učí anglicky už odmala, ale jakmile po nich člověk chce, aby začali anglicky mluvit, tak se zaseknou a pouze horko těžko vám odpoví. Já jsem sice uměl základy japonštiny, ale na nějaký bohatý rozhovor to také moc nebylo. Po měsíci to však bylo čím dál lepší a dost mě mrzelo, když jsem v půlce listopadu musel školu opustit.

Nastala však druhá část mého malého dobrodružství. Nasedl jsem na šinkanzen a vyrazil úplně sám do Tokia. Tam jsem strávil pět dní cestováním a poznáváním krás tohoto desetimiliónového města. Ono se to řekne deset miliónů, ale kupodivu jsem neměl pocit, že bych se nemohl hnout z místa. Pokud však chcete zažít pocit nekonečna lidí, navštivte metro v době ranní špičky. Není to ale zas takový zážitek. Po Tokiu jsem přejel do Kjóta, kde jsem strávil deset dní v soukromé jazykové škole pro cizince. Zároveň jsem bydlel ve své třetí hostitelské rodině a účastnil se různých aktivit, jako bylo lezení po horách, výroba tradiční káči anebo procházka v kimonu. Za svůj pobyt v Japonsku jsem také navštívil nespočet chrámů a svatyní, které mě svými detaily ohromily a donutily se na chvíli zastavit. Na jednu věc však nesmím zapomenout, a to na jídlo, který by se dalo vztáhnout na Japonsko jako takové. Jednoduché, ale zároveň neskutečně pestré a komplexní. Doteď mám na jazyku chuť syrového tuňáka z tokijského rybího tržiště. Závěrem bych rád dodal, že Japonsko není země pro každého a starostlivý přístup Japonců může někoho odradit. Když se však budete k této nádherné zemi chovat s respektem a naučíte se i pár japonských slovíček, tak se vám bohatě odmění, stejně jako mně.

Václav Sekáč, 3. B